Polybios (asi 200-118 př. Kr.) patří k nejvýznamnějším osobnostem antické literatury. Spolu s Thúkýdidem a Hérodotem tvoří trojhvězdí starořeckého dějepisectví. Pocházel z arkadské Megalopole, z bohaté rodiny, jeho otec zastával vysokou hodnost stratéga Achajského spolku. Díky tomu získal dobré vzdělání, jež mu usnadnilo politickou i vojenskou kariéru. Roku 166 se dostal do Říma jako jeden z tisíce rukojmích po vítězství římského vojska u Pydny, po němž se Římané stali rozhodující mocenskou silou v celém tehdy známém světě. V Římě strávil Polybios 17 let a spřátelil se s nejvýznačnějšími patricijskými rodinami. Roku 150 získal osobní svobodu a odjel do Afriky, kde se věnoval studiu historie a cestoval. Osobně byl přítomen i finále třetí kartáginské války a následnému zničení Kartága v roce 146. Poté se z pověření římského senátu odebral do Řecka, aby tam pomohl uspořádat politické poměry. Již od svého mládí se věnoval literární činnosti, z jeho díla se však dochovaly pouze Dějiny o 40 knihách, z nich pak prvních pět knih v úplnosti, zbylé ve zlomcích či citátech. Polybios v nich zachytil děje ve světě ovládaném Římem během 3.-2. století př. Kr. a je pro toto období klíčovým pramenem. Leitmotivem jeho spisu je proměna římské říše ve světovou velmoc a vylíčení příčin jejího vzestupu.

Polybiovo dějepisné veledílo přeložil do češtiny vůbec poprvé Pavel Oliva v letech 2007-2012. Během náročné práce na překladu obtížného textu se potýkal se záplavou historických údajů, jež částečně objasnil v poznámkách k jednotlivým knihám. Podrobnější výklad k nim pak zpracoval v této monografii, v níž se soustředil na Polybiovy komentáře k dobovým událostem, hodnocení jejich protagonistů a především na jeho koncepci a metodologii historiografie. Polybios a jeho svět tvoří organický pandán k Dějinám.

V předložené publikaci jsem shrnul Polybiovy názory vyslovené při rozličných příležitostech a roztroušené na různých místech jeho výkladu do několika tématických celků. Snažil jsem dát v nich hlavní slovo Polybiovi, ale současně jsem jeho výroky a stanoviska konfrontoval s jinými prameny. Pavel Oliva