Jan Zahradníček (1905–1960) se stal významnou součástí české literární scény již ve druhé polovině dvacátých let, kdy začal své básně publikovat časopisecky, především v revue Tvar. Spolu s dalšími autory spojenými s touto revue (Bedřich Fučík, Jan Čep, Albert Vyskočil ad.) vytvořili sice neoficiální, zato však velice vlivnou generační skupinu, jež pod teoretickým vedením Bedřicha Fučíka nalezla vlastní básnický výraz – v mnoha různých ohledech přesahující úzký a svazující termín „katolická literatura“ – který mohl konkurovat tehdy populárním avantgardním poetikám i dalším literárním proudům a skupinám. O pět let mladší Timotheus Vodička (1910–1967) na sebe poprvé hlasitěji upozornil roku 1932, kdy začal přispívat do nově založené revue Řád, již také zpočátku spoluredigoval. Přestože Vodička ani Zahradníček s pozdějším vývojem Řádu pod Lazeckého vedením nesouhlasili, pozice redaktora tehdy Vodičkovi umožnila přijít do styku s významnými osobnostmi (nejen) katolicky orientovaného proudu české literatury – s Jaroslavem Durychem, Františkem Lazeckým, Aloysem Skoumalem či právě se Zahradníčkem, který do prvních ročníků Řádu příležitostně přispíval. Vzhledem k tomu, že Vodička spojil převážnou část svého života s Olomoucí, seznámil se také s Janem Čepem, který strávil velkou část třicátých let v nedalekých Myslechovicích. Právě v Olomouci, a právě spoluprací Čepa, Vodičky a Zahradníčka na překladu Baringova románu Cesta do neznáma začíná zde publikovaná korespondence. Skryť popis