opouští vertikálu
– v lehkosti
loučení

a přimyká se
k horizontále
– v tíze
přijmutí

Poezie Pavly Melkové je lyrická, v nejlepším slova smyslu, přesto, jako by v sobě obsahovala jakousi touhu být konstruována. Je stavebná, ale není analytická, pokud si vypůjčíme název knihy Františka Bílka, je to jakási „stavba budoucího chrámu v nás“. Množné číslo asociuje to, že za vrcholně subjektivním vyjádřením autorky cítíme i to, že je profesí architektka. Jejím dobrovolným údělem je směřování od abstrakce k realitě hotového díla. Melkové jeden záznam nestačí, přes poezii vede cesta ve své fundovanosti k překvapivě poetickým esejům o architektuře a samozřejmě k stavbě vždy citlivě vnímající veřejný prostor. Poezie Pavly Melkové je lyrická ve své realitě. Skryť popis