Slova, která jdou ze srdce, si umějí najít cestu k srdci druhých. Platí to i o Rivčiných slovech, jež málem zůstala navždy zapomenutá.

Čtrnáctiletá Rivka Lipszycová si od října 1943 do dubna 1944 psala deník v Lodži, v nejizolovanějším a nejdéle fungujícím nacistickém ghettu. Bystrým, upřímným a někdy možná až naivním pohledem dospívající dívky popisuje svůj každodenní život, zážitky ze školy a z náboženských setkání i své dojmy, sny a pocity. Kromě reálných problémů života v ghettu, hladu, strádání, nemocí a hrůzy z deportací, líčí svůj vnitřní svět, své názory, úvahy, potíže se psaním a s hledáním své vlastní identity i truchlení nad ztrátou svých blízkých. Její rodiče, bratr i dvě sestry všichni zemřeli v ghettu nebo ve vyhlazovacích táborech, Rivka se ale přesto přese všechno nevzdala a neztratila naději a víru v Boha.

Rivčin deník našla v roce 1945 u rozbořeného krematoria v Auschwitz-Birkenau lékařka Rudé armády. Odvezla ho s sebou do Ruska, po její smrti ho zdědili její příbuzní a na světlo světa se dostal teprve, když rukou psaný sešit přinesla její vnučka, která emigrovala do USA, po více než šedesáti letech do Holocaust Center of Jewish Family and Children’s Services v San Francisku. Skryť popis