Nejnovější román Toni Morrisonové v mnohém připomíná její nejlepší a nejvíc oceňovanou knihu – Milovanou. Shodné je nejen téma otroctví, ale i způsob, jakým ho prozaička zpracovává. Příběhy jednotlivých postav, jež jsou stejně jako v Milované zejména ženské, vypráví s neobyčejnou intenzitou, která čtenáře hluboce zasáhne. Děj románu zasadila spisovatelka do doby, kdy Američané práci otroků teprve začínali využívat. Skutečné břímě dějin i pohnuté osobní historie na svých bedrech nese úvodní a klíčová vypravěčka Milosrdenství: celý příběh zahajuje Florensina zpověď, jež rekapituluje svízelnou cestu černé otrokyně k vnitřní svobodě. Její doslova otrockou lásku k africkému kováři zapříčinilo někdejší upření lásky mateřské, a Florens se tudíž zbaví šance na budoucí štěstí zrovna ve chvíli, kdy se jí naskytla možnost jej dosáhnout. A krutou ironií osudu se s matkou v jistém slova smyslu opětovně setká pouze na závěrečných stránkách knihy… Devátý román Toni Morrisonové je více než důstojným pokračováním toho, co John Updike nazval „vznešeným a nutným literárním projektem, jehož cílem je odhalení hrůz otroctví a potíží, s nimiž se potýkají Afroameričané“. Autorka se tu sice zabývá tzv. velkými tématy jako rasové předsudky, ponížení a nesvoboda, ale v konečném efektu je Milosrdenství daleko poetičtější a mnohoznačnější, než by se na první pohled zdálo.