Memento je román o narkomanech. Tato věta říká sice to nejdůležitější, ale zdaleka ne všechno. Především nevypovídá o tom, že autor pojal svou prózu jako svědeckou výpověď - nikoliv jako příběh „o nich“, ale jako „jejich“ příběh. Čtenář se dostává do středu dění, do života těch, kteří propadli droze, pro něž se stává fetování hlavním či spíše jediným smyslem života, kteří se sesouvají na šikmé ploše sebezničující vášně k naprosté zkáze. V Mementu nečteme poučení, varování, výstrahy, ale pronikáme do lidských osudů, bytostně cítíme, jak málo stačí, aby se život člověka zhroutil do marného a bezútěšného živoření. Pro autorův obraz je příznačné, že vznikl takřka před dvaceti lety, kdy u nás problémy s drogovou závislostí teprve začínaly. Tehdy šlo o dílo varovné, dnes, bohužel, je tomu jinak. Síla románu tím neztratila na účinnosti, právě naopak.