Středoevropská etnika si vytyčila jiný cíl. Jejich tvářnost určil proces „národního obrození“. Byla to touha po vytvoření nikoliv byrokratického státu, ale soudržné lidské pospolitosti vyznávající společné hodnoty. Vůči státní moci tu panovala nedůvěra, vyskytovaly se zde ironické a subverzivní postoje, destruktivní a zároveň sentimentální touhy po intimní lidské blízkosti, vzájemnosti a porozumění. Význačným znakem takovéto pospolitosti byl jazyk, jeho pěstování a úcta k němu, neboť byl symbolem oné vzájemnosti. Spisovatelé byli nejen iniciátory těchto snah, ale i symboly pospolitého cítění. Cizorodé živly (národní, náboženské, rasové) byly ovšem z této pospolitosti vylučovány (vzpomeňme verš ze staré sokolské písně „čepelem v tu zrádnou hruď!“). Člověk se mohl v takové kultuře oddat pocitu harmonického bratření, vzdát se vlastní individuality a vplynout do širého toku společného života. Anebo zůstat mimo, a přece si zasloužit pozornost, ba lásku. Cesta těchto kultur nesměřovala k individualistickému románu. Odpovídajícími žánry byl „román návratu“ (Jiráskův F. L. Věk, Kunderův Žert, Vaculíkova Sekyra), idyla (Babička Boženy Němcové), kronika (nejmonumentálnějším výtvorem klasické české prózy je Holečkova kronika Naši) či anekdotický příběh ze specifického pevně vymezeného prostředí (Haškovy povídky, Langrových Devět bran). Ještě perspektivnější byly žánry subverzivní – parodie, groteska, persifláž. Tyto kultury jsou vnímavější k hravosti a sémantické mnohoznačnosti moderního umění, negativním rysem jejich směřování je absence konstrukční vůle, sklon k anarchismu a únik před tím, co Aristoteles vystihl pojmem „katarze“. „Blízkost a porozumění“ má polohu sentimentální i důvěrně žertovnou. Skryť popis