Poezie Michaely Keroušové (1987) je vystřihovaná ze všedních dnů i ze snů, z každodennosti i z pohádek. Je holčičí i ženská najednou. Ať už se v ní píše o čemkoliv, má zvláštní jas a rytmus. Tahle slečna se navíc nebojí - leze po hromadách haraburdí, prochází v noci panelákovými sklepy a setmělými městskými parky. Když ji přepadne strach, začne si potichu zpívat a usmívat se. Poezie svrchního kvašení, čepovaná koláž. Skryť popis