Fotografovat začal Roman Burda (1966) soustavně teprve po první návštěvě Afriky. Etiopská krajina a zvyky a rituály tamních lidí ho natolik uchvátily, že se od té doby do oblasti řeky Omo stále vrací. Dnes už má mezi domorodci přátele, u kterých přespává, prožívá s nimi rodinné události, pomáhá jim vyřizovat úřední záležitosti a vozí jim dárky, o které ho žádají. Oni mu zase umožňují zažívat a dokumentovat mizející Afriku, obřady a slavnosti, které už sotva někdo nafotografuje, protože mnohé, zejména ty násilné a nebezpečné, jsou dnes zakázány. To také pro řadu zdejších mimo jiné znamená, že nemohou opustit svou vesnici a navštívit město; kdyby policista u někoho zahlédl na těle rituální jizvy, z nichž každá znamená zabitého nepřítele, dotyčný by už zřejmě nevyšel z vězení. Lidé od řeky Omo totiž své vlastní zákony stále dodržují. Ojedinělá je rovněž Burdova série snímků z období dešťů, kterou nafotografoval zevnitř, mezi domorodci, když se k nim za vydatné pomoci zdejších lidí, kteří jeho džíp doslova přetlačili přes rozbahněná území, dostal na samém jeho začátku. Pro nás, kdož jsme se nevydali cestami Romana Burdy, znamená kniha jeho fotografií umělecké svědectví, jež nám rozšiřuje a obohacuje pohled na svět, který je v důsledku moderních technologií stále menší a bližší, a přece zůstává tolik vzdálený.