František Skála měl to štěstí, že jako laureát Chalupeckého ceny měl možnost navštívit snové prostředí Headlands, rezidenční místo poblíž San Franciska, kde na pobřeží poprvé uviděl řasu kelp. Kelp je něco mezi bytostí a rostlinou. Vyrůstá ze dna, kde je uchycen kořínky, a jeho dutá trubice dokonale kruhového průměru se směrem nahoru rozšiřuje. Může být dlouhý až osmdesát metrů a nahoře je zakončen jakousi hlavou. Hlavy, jež se z ní naučil vytvářet tak, jak mu to řasa kelp - v jeho fascinaci z ní - diktovala. Byl první, koho to napadlo. Naučil se řemeslu na pomezí spirituální činnosti a plastické chirurgie. Technice, která se nepodobá žádnému jinému sochařskému postupu, neboť tvář vzniká zevnitř. Její výraz se stále mění. Blíží se spíše vyvolávání fotografií předků. Dala by se přirovnat k organickému utváření přírodních forem, tedy růstovým procesům, kde hraje důležitou roli čas.

Kelpy ztrácí v průběhu schnutí onu transparentnost a tváře jsou nejkrásnější ve stadiu, kdy si ještě ponechávají určitou svěžest. Kdy je jejich kůže pružná. V těchto chvílích jsem s nimi většinou sám. Bývá to pozdě v noci, když na ně hovořím a ony odpovídají nepatrným pohybem ve tváři.

Když ostrým nožem odříznu hlavu, vypustím vzduch a povolí napětí, mám divný pocit, jako bych zabíjel a zároveň pomáhal přinést úlevu. Představa, která trochu mrazí. To fluidum uvnitř kelpu je lidská duše. Když odříznu hlavu, duše odchází, aby se vtělila do nového člověka. V kůži kelpu pak zůstává podoba toho předešlého. Mnohdy jsou to tisíciletí. Jsou to lidé všech národů a kultur., František Skála Skryť popis