Asi lze jen těžko říci, která bolest je ze všech největší. Už proto, že je nám dána rozdílná citlivost. Ztráta dítěte, odcházení rodičů, týrání nebo ponížení, jsme-li opuštěny, odmítnuty. S tím vším se musí vyrovnat hrdinky prózy Heleny Tyburcové. Osudy přítelkyň podkresluje autorka vlastní životní zkušeností, tím, co ji samotnou zaskakuje. Příběhy se prolínají a odehrávají v různých časových rovinách. Dominuje období, které se autorky dotklo obzvlášť silně. Odcházení rodičů. Čas, kdy se ocitáme uprostřed… z jedné strany děti (natažená ruka), z druhé rodiče (prosebně se natahující), s nimiž se pouto začíná nenávratně trhat. "Nejsme už mladé a nejs Ženské hrdinky knihy Nepřestávej tančit mají jedno společné. Jsou sice zranitelné, ale silné. Stejně jako mnoho jiných žen tancují životem rychlými kroky. A přes své pády se na sebe a na svět nepřestávají dívat s nadhledem.me ani staré. Ztrácíme dřívější sebejistotu a odolnost, přitom se od nás žádá nemožné, že to všechno ustojíme. " Skryť popis