Většina českých dětí dnes vyrůstá v nukleárních rodinách, ve kterých to velmi často vypadá následovně: Nevyspalá, strhaná a podrážděná maminka na “mateřské samotce” neví, zda doma dřív vařit, uklízet, pečovat o děti nebo na chvíli nabrat dech. Tatínek je většinu času nepřítomný, neboť někde mimo domov vydělává na hypotéku. Biologická rodina je daleko a sousedi jsou cizí lidé. O narůstajícím fenoménu rodičů \"samo-živitelů\" ani nemluvě.

Homo Sapiens přitom patří k druhům s tzv. kooperativní výchovou. Abychom vychovali zdravé, netraumatizované dítě a nám samotným z výchovy \"nevypadaly vlasy\", dítě potřebuje minimálně tři primární vazby s tzv. spolu-rodiči. Do minimálně třech let věku dítěte je třeba, aby byl vždy minimálně jeden z těchto dospělých - odpočatý, v klidu, bez známek stresu - připraven o dítě pečovat a chovat ho.

Vedle knihy Přirozené hnízdo je toto další klíčová kniha zkoumající lidskou přirozenost z pohledu výchovy a utváření komunit. Matky a ti druzí je vskutku fascinující exkurzí do dvou světů: našich nejbližších zvířecích příbuzných (primátů) a tradičních (lovecko-sběračských) komunit. Cílem autorky bylo maximálně prozkoumat naší přirozenost z pohledu výchovy, ale také sexuality, uspořádání intimních (rodičovských) vztahů a širších rodinných a sousedských komunit. Její vyprávění je strhující, oči-otevírající a život-měnící. Je na jednu stranu šílené uvědomit si, jak moc jsme v moderní společnosti byli odcizeni naší přirozenosti a v jak nepřirozeném prostředí dnes přežíváme. Na druhou stranu máte pocit, že v knihách jako je tato nebo Přirozené hnízdo získáváte manuál na uspořádání života tak, aby byl znovu dobrý.