Na první průlet verši Miroslava Fišmeistera by se možná zdálo, že jde o hravě nonsensovou poezii, o absurdní slovní hříčky, o zvukomalebné toky hlásek a písmen a v nich neztajené jiskřivé veselí. V jeho křivolakých, složitě spájených obrazech ale zdaleka není vložen jen autorův cit pro bizarnost, hru, významy a zvuky jazyka: jejich smysl je nečekaně zvrstvený, jiskří v elektrizujících výbojích ze styku slov a jevů, které jsou si vzdálené a cizí. Oslňuje tím, nač nejsme zvyklí, co nás vykolejí, co se musíme teprve naučit učíst. Klíč k básním Miroslava Fišmeistera nelze vložit do padnoucího zámku, s nímž by bylo lze snadno pootočit a otevřít dveře do spořádané síně jejich smyslu. Je potřeba se pokoušet jej znovu a znovu vsouvat do neproniknutelných otvorů. Skryť popis