Organizační chování (nebo též chování /lidí/ v organizacích) patří mezi disciplíny, jejichž vznik a vývoj byl a stále zůstává podmíněn rozvojem manažerské praxe a teorií managementu, jejichž záměrem je tuto praxi reflektovat a zdokonalovat. V posledních desetiletích tvoří studium vybraných témat organizačního chování nedílnou součást manažerského vzdělávání – a jak se ostatně dočtete také dále v textu, byla to právě nezbytnost zkvalitnit kurikulum tohoto typu vzdělávání, která dle mínění některých autorů stála u zdrodu organizačního chování jako vědní disciplíny. V případě organizačního chování se tedy jedná o relativně mladý obor, jehož předmět můžeme ve stručnosti shrnout jako studium, respektive diagnostiku projevů chování a jednání lidí v organizačních soustavách a v procesech organizování. A to včetně predikce důsledků tohoto chování (jednání) na další fungování organizace, zejména na její efektivitu a případně konkurenceschopnost či výkonnost ve srovnání s obdobnými organizacemi. Stejně tak patří k předmětu organizačního chování studium vlivu organizace (posuzované jako otevřený systém) na chování a jednání jejích členů. To vše se základním cílem naučit se takto poznané chování (jednání) nejen respektovat, ale také ovlivňovat žádoucím směrem a za použití etických prostředků tak, aby organizace mohly úspěšně fungovat i v turbulentním a globalizujícím se prostředí a aby lidé v nich mohli prostřednictvím svého členství v organizaci dosahovat nejen cílů organizace, ale také svých vlastních (životních či pracovních) aspirací. Skryť popis