Vedli mně chodbou, kde byly první mříže, tzv. katr. Tam už byli dozorci v přijímací místnosti. Dali mě do prostoru celého zamřížovaného a tam bylo pouze okénko do místnosti dozorců, skrz které pak probíhá přijímací řízení do vězení. Policisté o mně předali dozorcům nějaké dokumenty a odešli. V té místnosti jsem zůstal sám a přes okénko se mě službu konající kapitán se šňůrami na prsou vyptával na mé osobní údaje. Na okénko jsem musel pokládat všechny své osobní věci, které jsem měl u sebe. Pak si pro mě přišel jiný dozorce, který mě odvedl do cely s klasickými pancéřovými dveřmi a nařídil mi svléknout se do naha. Celého si mě prohlížel, i paty na nohách. Musel jsem vyndat i vložky z tenisek. Když se spokojil s kontrolou, tak mi dovolil obléknout se znovu do svého civilního oděvu. Dozorci mě pak odvedli do jedné velké cely (slangově se jí říká ?přibyl?), kde bylo asi 13 kovových postelí, jako na vojně. Z oken bylo vidět pouze do dvora na nějakou zříceninu s kovovým a dřevěným harampádím, vše rozmlácené jako po výbuchu bomby. Nechápal jsem, že to nikdo neuklidí, když jsou zde na to ?lidi?. Dovezli mě do vězení již po večeři, takže asi jíst dnes nebudu. To pro mne ovšem nebyl v tu chvíli moc velký problém. V místnosti už byli 3 noví vězni. Po hodince jsem se musel jít vyčůrat na záchod. V rohu té cely, za malou zídkou asi metr vysokou, byla špinavá záchodová mísa. Kdybych čůral ve stoje, tak by měli ze mě všichni divadlo, proto jsem si u toho sedl. Před odchodem na záchod na mně spoluvězni vyzvídali: ?To budeš tady srát??. Odpověděl jsem: ?Ne, budu jen chcát?. Oddechli si. Za chvíli po vykonání potřeby vstal jeden povedenej chcípáček s krunýřem kolem krku a vesele se vysral. Když z něj vypadlo první hovno, snažil se to rychle spláchnout. I tak se puch v cele zdržel dobrou chvíli. Ostatní vězni se bavili o nějakých hloupostech a já stále nevěřil, jak lze snadno v demokracii změnit životní styl. Spoluvězni dostali hlad a začali bušit na plechové dveře. Žádný dozorce je neslyšel, protože cela byla na konci chodby dost daleko od dozorčí místnosti a ti tam měli puštěnou televizi. Na naší chodbě měli cely i lapiduchové - vězni, co pracovali v nemocnici a sanitáři. Jeden z nich nás litoval a přišel k okénku u dveří a otevřel je, i když nesměl, a vhodil nám 2 paštiky v kovových konzervách a chleba. Spoluvězni se na to vrhli a začali krájet chléb velkým kuchyňským nožem. Zde můžete mít nůž s čepelí do 5i cm. Neptejte se mně, jak se tam dostal nebo kdo ho sem dal. Já jsem již také vězeň a toto je tajemství. Krajíce jsme si rozdělili a natřely se paštikou. Na mě připadly dva tlusté chleby. Dal jsem je na postel vedle polštáře. Ostatní snědli chleby ihned. Já na to chuť vůbec neměl a raději, než bych se jimi udusil, vyčkávám, až bude hůř. Padla devátá hodina večer a vše zhaslo, jen z chodby přes mrňavou škvírku svítilo malé světýlko. Vedle mě ležel nějaký sparťanský fanoušek. Prý se popral a přitom i někoho omylem oloupil. Neustále vykřikoval ?ať žije Sparta?. Bylo to sice pěkné, ale bylo jasné, o co mu jde. Snažil se najít své příznivce, aby si vybudoval partičku, neboť s takovou se zde dá lépe přežít. Mezi vězni se to moc neujalo a pouze u fotbalu na TV místnosti si její příznivci zakřičeli, jinak se zde sparťanská parta nevytvořila. Je první noc, ležím na posteli a dívám se na strop, kde visely nějaké kovové háky, ani nevím z jaké doby a k čemu sloužily. Možná na lustry. Pohledem na ty háky jsem si představoval, jak snadno se zde dá oběsit a jak zoufalý člověk musí být, aby se k tomu odhodlal. Přemýšlením jsem dospěl až k otázce co by se stalo, kdybych se oběsil, a vlastně jak bych to provedl a co bych k tomu použil. Jak bych to zde vyráběl, jak bych pak vylezl k tak vysokému stropu. Sám sobě jsem se zasmál, ale v zápětí mi úsměv ztuhnul. Jak mohu nevinen a se strašným pocitem nespravedlnosti a tou ztrátou svobody přežít pět let zde vězení. Propočítávám to na dny a vyšlo mi takové číslo, že mě polil pot a v tu chvíli jsem se posadil na postel. Hrůza mě jímala při pomyšlení, že když úřady nezačnou v mé věci jednat, tak se mi ta strašná realita opravdu naplní. Skryť popis