Čtenář Toma Jonese se ocitá v nebezpečí, že si „srazí vaz vinou jistého popisu“, vypravěč jej však ujistí, že tomu šťastně unikne: Fieldingův čtenář se zaraduje, leckterý jiný možná usoudí, že mu takové riziko nehrozí, protože popisy stejně přeskakuje. Autorky publikace popisy vždycky četly se zalíbením, protože mnohé z nich se jim v průběhu čtení stávaly „viditelnými“. Tato čtenářská zkušenost se promítla do záměru přitáhnout pozornost k evokační schopnosti popisu, a učinit jej tak „viditelnějším“ v literárněvědné interpretaci i školní výuce. Publikace proto usiluje o rehabilitaci popisu – v literárních analýzách často opomíjeného, v čtenářské a slohové praxi podceňovaného. Děje se tak vlivem celé řady stereotypních hodnotových označení či opozic: ať už je to v četbě ( nudný popis oproti napínavému vyprávění ), ve školním slohu (hendikepující statičnost popisu je třeba překonávat dynamizací), v teorii vyprávění (popis jako přerušení či zpomalení vyprávění), nebo v historické poetice, která proti sobě nezřídka mechanicky staví starý (statický, objektivní) a moderní (dynamizovaný a subjektivizovaný) popis. Kostru publikace tvoří kapitoly založené na nasvícení popisu z perspektivy různých disciplín (stylistika a poetika; naratologie a lingvistika; rétorika; teorie vidění a vizuální studia; kognitivní vědy). Poetika popisu, ilustrovaná četnými rozbory klasické i té nejsoučasnější prózy, se postupně mění v jeho estetiku, v napření pozornosti k podmínkám a procesům čtenářského vnímání. V centru pozornosti se ocitají pojmy vizualita a vizualizace, jejichž výklad nevyhnutelně vytváří vazby k vizuálním uměním a potřebu pojmout poetiku jako intermediální. Skryť popis