Anotace. Kdo čte anotace? Všichni je chtějí či musejí číst. Knihkupci, učitelé, novináři. I vyhledávače. Redaktoři je neradi píší. Autoři jak kdy. Napsat knihu není jako napsat anotaci. Čtou anotaci postavy z knihy? Co si o ní asi myslí? Co si mohou myslet Viktor a Pavla o ? Mohou žárlit jeden na druhého? Anotace mne zmínila dříve! Nebo může žárlit autorka? Že jsou postavy v anotaci a díle zmíněny důrazněji než ona? Může postava jednat jinak, než by autorka chtěla? Může milovat jeden třetího a jednat proti vůli nemilovat? Autorku bychom neměli pominout. Co o ní víme? Může si česky píšící německá autorka vybrat pro vydání bytostně experimentálního a přitom čtenářsky velmi atraktivního románu „vhodnější dobu“, než je jaro 1945? Ukončit tak úspěšnou sérii beletristických a dramatických děl a pak takříkajíc zmizet v dějinách? V dějinách literatury minimálně na pár desetiletí. Může si anotace přiznat, že neumí v pár řádcích anotovat „podivný román. Nejpodivnější, o jakém jsem kdy slyšela“ ( , s. 91)? – Druhé vydání po sedmdesáti letech vychází jako devátý svazek edice Skrytá moderna s úvodní studií , který autorce věnoval již samostatnou knižní monografii . – Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Skryť popis