Kniha Martina Charváta předkládá čtenáři mediálně archeologickou sondu do období mezi lety 1870-1930, kdy populární i technologické imaginárno byly prostoupeny fantazmaticky´mi úvahami o možnostech vidění do dálky. Předpokladem bylo simultánní modulování obrazu a oka, tedy vzájemná kooptace techniky člověkem a člověka technikou. Člověk se musel adaptovat na \"nová\" média, a zároveň \"nová\" média utvořila prostředí, v němž docházelo k synchronizaci člověka a médií, respektive k jejich úzkému propojení. Nová optická situace zároveň vyžadovala nutnost manipulaci s analogovy´mi interfacy, všemožny´mi spínacími deskami a ovládacími panely, kdy jedinec musel doslova splynout s dany´m přístrojem. Monografie je zároveň první studií, která dané téma kontextualizuje v rámci tuzemského prostředí podrobnou četbou populárně naučny´ch časopisů.