O českém výtvarném umění mezi léty 1947 - 1960 nebylo dosud nikdy uvažováno v širším evropském kontextu, který by se vyhnul stereotypu \"železné opony\". Zároveň v pohledu na toto období se opakovaně předávají určitá klišé a stereotypy, která brání v pochopení skutečné povahy a pozice českého umění tohoto období v rámci poválečného světa. Cílem knihy je proto nabídnout nové zhodnocení českého umění této doby, které se vyhýbá stereotypu střední a východní Evropy, ale uvažuje o tomto umění jako o součásti komplikovaného poválečného vývoje celé Evropy. Poprvé se u nás syntetickou formou zaměřuje na celek české kultury v období vrcholného dogmatismu, na její oficiální a neoficiální struktury, včetně prvních let relativního politického uvolnění. Historičky umění Marie Klimešová a Hana Rousová patří k nestorkám oboru, kteří se daným obdobím zabývají většinu svého profesního života. Bez nadsázky není nikdo, kdo by tak komplikované období zpracoval do této hloubky a nutných souvislostí. Text konfrontovaný se čtyři sta padesáti reprodukcemi vede nepochybně i k uvědomění si stmelující nezdolnosti základních hodnot evropské kultury. Výše uvedené povyšuje knihu na jednu z nejdůležitějších i nejpotřebnějších knih, které za posledních několik desetiletí v Čechách vyšly.