Jedinečnost nerozsáhlého románu Pavla Vilikovského Krásná strojvůdkyně, krutá vévodkyně spočívá především v tom, že ho psal autor na vrcholu tvůrčích sil, jemuž se dostávalo značného uznání i prestižních ocenění. A právě tehdy se Vilikovský rozhoduje prověřit samotnou podstatu oboru, v němž vynikl, tedy literatury. Stejně nakládá s prostředky a postupy, které ho k onomu úspěchu přivedly. Provokativní a subverzivní text tak kromě příběhu dvojjediné titulní postavy nabízí sondy do \"obyčejného\" života několika bratislavských současníků, dotované též psychickou introspekcí, jimiž prolínají pasáže reflektující a až sarkasticky komentující základní otázky literární tvorby, jako jsou vztah skutečného a smyšleného světa, vazby autor - vypravěč - postava, podstata příběhu, autenticita literárních výpovědí nebo posuzování, co je v literatuře hodno ocenění a co nikoliv. Nechybějí rozmanité milostné vztahy, které jsou korunovány pohádkovým vyprávěním s prvky pornografie a krimi.