Druhým svazkem knižního vydání časopisu Vokno, v němž jsou obsažena čísla 7-11, navazujeme na svazek s prvními pěti čísly a fragmentem čísla šestého. Opět si můžeme připomenout strategii přežití v nepříznivé době, zároveň získáme možnost, jak historicky nahlížet na regionální i světové hudební trendy, výtvarné umění nebo postoje některých intelektuálů.

Kompletní revidované texty doplňují úvodní komentáře Františka Stárka Čuňase, Martina Machovce, Karla Halouna, Martina Valenty, Zdenka Nešpora a závěrečná studie Jany Růžkové. Původní obsah a řazení příspěvků včetně ilustrací jsou zachovány, edice je doplněna o jmenný rejstřík a seznam vyobrazení. Jde o druhý ze tří připravovaných svazků, v nichž postupně vyjde všech patnáct samizdatových čísel Vokna.

Jestliže je pro všechny nezávislé kultury typická určitá nedůvěra, s níž dávají přednost vyjádření skrze "self-management", pro časopis Vokno to platí dvojnásobně. Nejen proto, že se v období totality stal centrem československé nezávislé kultury a tudíž i synonymem politického odporu, ale také proto, že nemohl jinak, než se zaměřit na svou vlastní soběstačnost a autodidaktický přístup.
Časopis Vokno vystavěl hraniční území mezi totalitní mocí a svobodnou kreativitou: Stal se symbolem hledání nezávislého vyjádření a v době marxistického mediálního blafování vyvinul sobě vlastní kreativní autonomii. Vokno vytvořilo rovněž intelektuální zázemí pro všechny jedince, kteří byli v antagonistickém vztahu s normalizační politikou. Historický přínos časopisu je tedy právě v tom, že se v období naprostého ukřižování svobodné kreativity dokázal vzepřít omezenému pokrytectví a poskytl prostor pro informace, jež jinde nebylo možné publikovat ani číst. Neodmyslitelně se tak řadí mezi ty zdroje nezávislé kultury, které se staly jednak "generátorem" nových myšlenek a na straně druhé i jejím efektem. Skryť popis