Kniha slavné britské historičky Frances A. Yatesové s prostým názvem Umění paměti navazuje na předchozí publikaci Giordano Bruno a hermetická tradice, která vzbudila značný rozruch a stala se klasickým textem, s nímž se badatelé vyrovnávají dodnes.
Jestliže tato kniha upozorňovala na vliv hermetických textů a význam renesanční magia naturalis pro další vývoj západního myšlení, Umění paměti odkrývalo nejen důležitý a pozapomenutý historický fenomén, ale poukázalo vlastně na celou jednu málo prozkoumanou oblast lidského prožívání a poznávání: na imaginaci.
Ta byla v rámci umění paměti zásadní, ať už v jeho klasické antické podobě, v jeho středověké proměně, anebo v jeho výrazné renesanční transformaci, kdy se z původní součásti rétorického umění stal v rukou renesančních myslitelů, jako byl Bruno, mocný nástroj poznání. Zde všude se užívalo imaginárních paměťových míst (budov či „divadel“) a na ně umísťovaných paměťových obrazů, jež měla na podkladě určitých (pečlivě stanovovaných) zásad evokovat odpovídající předměty, vlastnosti či souvislosti. To, jak dovozuje Yatesová, předpokládá aktivní užití imaginace v míře, která je dnes pro mnohé z nás, v tomto ohledu dávno necvičené, těžko dostupná.
Právě aktivní utváření imaginace je tématem pozoruhodných pasáží věnovaných Giordanu Brunovi a jeho koncepci magické umělé paměti, jež tvoří vlastní jádro knihy. Yatesová navíc převapivě ukázala, že umění paměti, přirozeně pracující s vnitřními obrazy, nalézalo své vyjádření také ve vnějších obrazech, ve výtvarném umění a též v divadle, které stálo dlouhodobě v popředí jejího zájmu.