Předkládaná monografie představuje poprvé českému čtenáři dílo nonkonformního protestantského kazatele raného novověku Valentina Weigela (1533–1588), jehož spisy po svém vydání zkraje 17. století nalezly stejně tak nadšené přijetí jako rozhořčenou kritiku. Myšlenkově tyto texty čerpají z pozdně středověké „německé mystiky“, z raných děl Lutherových, z P aracelsovy přírodní filosofie a novoplatónských zdrojů (Boëthius, Hugo od Sv. Viktora). Údajné „weigeliánství“ se pro takřka celé 17. století stalo v očích kritiků symbolem hereze, jež odmítá církevní obřady a svátosti a dopouští se teologických excesů i v mnoha dalších otázkách. Jeho odpůrci i příznivci přitom spatřovali úzkou provázanost Weigelových myšlenek s dobovým paracelsiánstvím i pozdějšími rosenkruciánskými texty. Svazek je doplněn studií M. Žemly podrobně analyzující Weigelovo dílo a příslušným aparátem. Skryť popis