Poslední kniha Ludvíka Vaculíka. Jeho fejetony patří k nejpozoruhodnějším jevům české literatury 20. století a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi sloužily i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání svých názorů na společenské dění. 'S citlivostí, jíž bývá obdařena jen mimořádná osobnost, stručně, vtipně a zajímavě Vaculík ve svých fejetonech nachází a pojmenovává příčiny chorob, jež rozežírají tělo i duši naší společnosti, brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život,' napsal kdysi výstižně Ivan Klíma a platí to dodnes. V osmdesátých letech psal Vaculík své fejetony pro strojopisný literární měsíčník Obsah, později pro tehdy ilegální Lidové noviny. Ty po listopadu 1989 navázaly na tuto tradici a na Vaculíkův fejeton se od té doby těšili každé úterý jejich čtenáři až do května 2015. Čteme-li jeho fejetony zpětně v celku, zjistíme, že jsou nejen stále živé, třebaže se týkají věcí již minulých, ale zřetelněji také pocítíme především onu už pro Vaculíka příslovečnou nekonvenčnost a originalitu myšlení. Za svou tvorbu byl v roce 1996 oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy a v roce 2008 Státní cenou za literaturu. Skryť popis