Nová kniha významného českého esejisty, básníka a filosofa Jana Suka má podtitul „život umělců“, ačkoli může být vnímána rovněž jako sága nebo freska slavné umělecké rodiny autorova pradědečka Antonína Dvořáka a především dědečka Josefa Suka (1874–1935). Skladatelův příběh slouží jako východisko k polyfonické úvaze o charakteru umělecké tvorby na pozadí doby, která až na výjimky bývá vůči umění a umělcům spíš nepříznivá, nechápavá nebo dokonce lhostejná. Sukův esejistický text se vyznačuje množstvím literárních, hudebních, výtvarných a filosofických paralel i kontrastů vytvářejících barvitou mozaiku osudu českého skladatele, ale postihujících i obecnou charakteristiku údělu tvůrců v přelomové epoše devatenáctého až jednadvacátého století. Sukův básnivý esej není pouhou uměleckou biografií nebo memoárovou knihou. Souznívá s texty věnovanými fenomenologii umění a esenci tvůrčího procesu, jaké kdysi napsali Gaston Bachelard nebo Antonin Artaud. Podobně jako oni také Jan Suk je kritický vůči dnešní společnosti do značné míry rezignující na duchovní a estetické hodnoty. Přesto v knize o „melancholickém století oblaku“ vyslovuje naději v návrat „orfického“ nebo múzického principu čelícího barbarizaci a medializaci současného světa.