Antonín Tesař, člověk na první pohled nesmělý až bojácný, se v r. 2017 neocitl mezi třemi autory výstavní kolekce nazvané „Provokatéři české fotografie“ náhodou. Počátkem třetího tisíciletí dráždí stejně silně, jako dráždil od 70. let minulého století Jan Saudek a deset let před ním Taras Kuščynskyj. Všichni tři si dovolili svým dílem výrazně vybočit z řady. Bořit vžité zvyklosti. Provokovat. Zatímco však Kuščynskyj tak činil adorací romantického propojení nahé krásy ženy a přírody a Saudek ostentativní živočišností lidského rodu, Tesař migruje vesmírem zvláštní perverze, kde život a smrt, bolest a slast, normalita a odlišnost, tělesnost a duševnost, ba dokonce hnus a krása se vzájemně prolínají a spějí k rozčilující až pobuřující hybridnosti. A přestože dílo všech tří budilo ostře protichůdné reakce, Antonín Tesař je přímo ukázkovým příkladem tvůrce, který vyvolává buď jednoznačný pocit znechucení, anebo pravý opak. A vůbec nic mezi tím. Obrazy Antonína Tesaře se ze širokého proudu současné inscenované fotografické tvorby, a to nejen české, vymykají čímsi těžko popsatelným, ale naléhavým. Jako by je všechny obestíral zvláštní přízrak smrtelnosti. Ohrožení, limitovanosti života. Někdy zřetelnější, jindy jen vzdáleně tušený. Leitmotiv lebek, krve, částí zvířecích končetin, vypreparovaných vnitřností či jen jejich náznaku prostřednictvím rudohnědé látky či hmoty a dalších symbolů zmaru je všudypřítomný. Autorův smysl pro absurditu spojenou s ironií však tomuto přízraku dokáže dávat tragikomický ráz. Z vnitřností je tu pojednou slušivá kabelka, vesta, mondénní batůžek či pás, palec nebožtíka označený visačkou prosektury se ocitá v ústech nahé ženy, vyoperované plíce se v něžných dívčích rukách stávají potravou volavky… Tesařova tvorba je osudově poznamenána fenoménem smrti. Jejím tajemnem. V tomto ohledu Tesař není svobodný. Zřejmě už napořád se bude díky své životní anabázi pohybovat v jejím vlnovém pásmu. Stejně, jako ve vlnovém pásmu erotiky. Vždyť souvislost smrti a sexu, toto záhadné, démonické sepětí, vzrušovalo už umělce doby romantismu. A je to právě toto „osudové poznamenání“, jakýsi cejch, z něhož pramení jedinečnost fotografických inscenací Antonína Tesaře. —Daniela Mrázková (listopad 2018 Skryť popis