Inspirace antickou filosofií, zvláště sókratovsko-platónským momentem, se v díle Jana Patočky promítla do klíčového motivu „péče o duši“, který v různé podobě určoval jeho filosofii dějin od 30. do 70. let. Duše, která u Sókrata už není homérský stín ani mytická představa, byla ve filosofickém náhledu pojata jako síla rozhodnout se, zaujmout určitou pozici, směr. Patočka proto duši považoval za princip, z něhož vyrostly dějiny a podstatné momenty evropské kultury, filosofie, politika a umění. Úvahy o povaze umění, které Patočka rozvíjel v dialogu s Martinem Heideggerem nebo Romanem Ingardenem, a jeho interpretace dílčích motivů u Sofokla, Čechova nebo Thomase Manna jsou v důkladném čtení Jana Josla dokladem toho, že umění vnímal jako zcela specifický druh reflexe lidského postavení ve světě. Skryť popis