Diskuse o povaze románu nejsou věcí minulosti. Naopak, skýtají prostor pro přemýšlení o dnešku.

Klimatická a koronavirová krize mají vedle svých bezprostředních, doslova fyzických dopadů i jeden překvapivý důsledek filozofický. Jak lze ve světě, kde každé soukromé rozhodnutí ovlivňuje planetu či veřejné zdraví, utvářet společné politické vize budoucnosti? Podobně jako byly revoluční narativy dvacátého století — fašismus a komunismus — pohřbeny svým vlastním tragickým uskutečněním, tak neoliberální víru v neomezený trh a svobodu individualit podkopává omezená kapacita planety a znovuobjevená křehkost lidského zdraví. Do politiky vstoupily neživé entity a smrt.

V legitimizaci revolučních i liberálních ideologií minulých dvou staletí hrál klíčovou roli způsob propojení individuálních a kolektivních příběhů, jenž stojí také v centru myšlení o románu Milana Kundery. Kundera vychází z hegelovského pojetí, které pro potřeby komunistické ideologie adaptoval filozof György Lukács. Pro odpovídání na politické výzvy dneška se však lépe hodí antihegelovské koncepce románu a dějinnosti formulované Michailem M. Bachtinem a Erichem Auerbachem.