Ze studia zachovaných staveb známe různá prostorová uspořádání, přesto však nejsme vždy schopni jasně rozpoznat, jak zkoumaný dům v té či oné době opravdu fungoval. Pochopení stavby z hlediska funkcí, pro které vznikla, přitom představuje důležité interpretační východisko i spojnici k širšímu kulturně-historickému (historicko-antropologickému) pojetí dějin bydlení jakožto součásti tzv. každodenní kultury. Zkusme se proto na měšťanský dům podívat pohledem dobového pozorovatele, jehož vidění obytného prostoru nám zafixovaly písemné prameny.

Co bylo na sklonku 16. století míněno pojmem sklep? K čemu sloužil mázhauz? Od kdy a v jakých polohách nacházíme v pramenech prostor označovaný jako světnice? Co byla piterna? Hledání odpovědí na tyto a další podobné otázky je inspirováno historicko-sémantickými metodami vycházejícími ze strukturalistického konceptu kulturní antropologie. Takto zaměřená první část předkládané publikace se pokouší o pochopení důležitých pojmů, které jednotlivé prostory v daném období charakterizovaly, a o jejich zařazení do dobového kulturního kontextu. Jádro práce pak tvoří část navazující, v níž jde o to, pokusit se vysledovat, v jakých prostorových vztazích se místnosti daného označení v měšťanských domech raného novověku nacházely. Čím bylo tvořeno obytné jádro domu? Bylo obýváno podkroví? Kde měšťané vařili, stolovali nebo vykonávali osobní hygienu? Jak byla rozložena místa pro nocleh a kdo všechno v domě nocoval? Odpovědi nejsou hledány v reálně existujících objektech, předmětem zájmu je obraz měšťanských domů zprostředkovaný dobovými texty. K jejich interpretaci je experimentálně využit nástroj prostorových komunikačních schémat – diagramů graficky zobrazujících vzájemné vztahy mezi místnostmi popsanými písemným pramenem. Vhodná pramenná základna pro tuto část práce byla nalezena především v knihách pozůstalostních inventářů Starého Města pražského sepsaných v letech 1584–1618.

Knihu doprovází bohatý ilustrační materiál vycházející z dobových zobrazení obytného prostoru.