Jacques Lacan (1901–81), známý jako “francouzský Freud”, je klíčovou postavou postmoderní psychoanalýzy, kterému někteří kritikové zlořečí a jiní ho uctívají jako nejoriginálnějšího psychoanalytického teoretika po Freudovi. Také “postfeminismus” je problematický termín. Může znamenat zpětný ráz médií proti tradičnímu boji feminismu za ženskou rovnost, nebo ve zcela odlišném smyslu upevnění feminismu, aby se mohl postavit skutečnostem zabarikádovaného patriarchátu a marginalizace žen. Co mají Lacan a postfeminismus společného – kromě toho, že se jim špatně rozumí? Ústřední otázkou je otázka identity. Lacan bojoval proti tomu, aby se identita omezovala na biologický determinismus, a požadoval pro identitu prvek transakce nezávislé na biologickém původu. Přišel čas se zamyslet, jak by feminismus mohl využít afirmativní nebo pozitivní identitu. Lacan je v té věci klíčovou postavou, protože kromě stanovení nenapadnutelné pozice pro ženskost, kritizoval pozitivní identitu, aniž by ji zcela eliminoval nebo dekonstruoval. Elizabeth Wrightová se ve svém eseji pokouší narýsovat takovou cestu s Lacanovou podporou. Skryť popis