'Většina z nás dělá po léta vše pro to, abychom se nemuseli podívat zblízka na svou duši. Netoužíme seznámit se příliš důvěrně sami se sebou a se světem, v němž žijeme. Máme strach, že kdybychom poznali, co vlastně chceme a co vlastně máme, kdybychom věděli, co se v naší duši děje, vzdali bychom to nebo bychom zešíleli nebo se možná stali náboženskými fanatiky… Nicméně když se dovnitř podíváme pořádně, nic takového se nestane. Když začneme jasně vidět, co se uvnitř nás děje, nemusíme se ničeho takového obávat. Škodlivý je právě jen částečný pohled. Když se pořádně zahledíme do vlastní duše, život nekončí, ale začíná. A pak si začneme připadat, jako bychom zatím vlastně ještě nežili. Ne že by pominuly temné noci. Je v nich ale příslib jasného rána. Západy slunce na tomto světě se stávají rozbřesky v jiném světě. A najednou je radost na dohled…“

Každý den – ať v práci, na schůzce, při zábavě, na obchodních jednáních, v nemocnici – se lidé baví, argumentují, káží, jednají či vyprávějí nezajímavé příběhy. Ale příliš často je to jenom hovor. Zřídkakdy se jedná o smysluplnou konverzaci, pro níž jsme byli stvořeni. Prázdný hovor nás izoluje od našich dětí, partnerů, přátel, spolupracovníků i našich bližních v církvi. A tak jeden pro druhého zůstáváme do jisté míry neznámí, neodhalení a neteční, neboť náš hovor jen zřídkakdy zasáhne duši. Ale může tomu být i jinak. Spolehneme-li se na moc, kterou nám dává Duch svatý, můžeme se dotknout duše druhého člověka způsobem, který přináší růst, smysl a také velikou radost. Autor tuto komunikaci nazývá řečí duše, což je v jistém smyslu způsob nadpřirozené konverzace. Prostřednictvím řeči duše nás může Bůh spojit s nejhlubšími snahami, touhami i sny lidí kolem nás a umožní nám stát se lidmi, jakými bychom měli být. A právě o tom, jak tuto nadpřirozenou konverzaci začlenit do našich církví, škol a rodin, pojednává kniha Řeč duše.