Melancholická, dojemná, ale i černá komedie o tom, co bylo dřív. Důchodce AG vzpomíná (tentokrát v těle mladé dívky) na to, co všechno jsme prožili, jak jsme se za bývalého režimu naučili létat, stát se neviditelnými, páchat sebevraždy a jak si třeba užít důchod. Děvčátko Veruna nás provází svým životem, svět její fantazie se prolíná se světem reálného socialismu, monology otce a matky se vracejí do minulosti, do časů vzájemné romantické lásky, zatímco další postava, Libor, s Verunou řeší problematiku šulina a kudy různí lidé čurají. Otec musí v práci vysvětlovat, proč na prvomájovém průvodu nemával mávátkem, a končí v blázinci – myslí si totiž, že je neviditelný. Nakonec se zabije skokem z okna – chtěl létat... Postavy se zdvojují, Veruna s matkou se snaží léčit smutek zpěvem a navštěvují socialisticky smýšlející učitelku zpěvu – ona a její písně jsou jakési průvodkyně celým dějem. Čas běží a z Libora a Veruny jsou teenageři a horlivě čtou zakázanou literaturu, Kafku i Rychlé šípy. Četba Kafkova Procesu se prolíná do reality, Matka si najde nového druha a Veruna se schází s kamarády, kteří milují zakázané knížky... Matka se stává ošetřovatelkou v blázinci a stará se o starého blázna považujícího se za Stalina, který ji chce fyzicky zlikvidovat. Po ulicích se šourá bývalý otcův šéf a Libor se v parku rozchází s Verunou... je to konec jejich vztahu, ale i jednoho smutného, ale i krásného bývalého světa...