Poslední kniha, kterou Günter Grass dopsal a sám ještě připravil do tisku, vyšla několik měsíců po jeho smrti († 13. dubna 2015) a je vskutku důstojným „kšaftem“ — loučením se světem, s literaturou, a především se životem. Není to žádný literární testament, v němž by autor odkazoval potomstvu moudrosti a rady k následování, ani bilance, v níž by účetnicky sčítal zisky a ztráty života, o němž ostatně ví, že jej — i když mu kukačka opakovaně slibuje léta — už může počítat spíš na měsíce.

Tato kniha je hlavně výpovědí o prožívané přítomnosti — o závěrečné fázi života, v níž člověk, navzdory všem deficitům staroby, stále ještě plně prožívá vše kolem sebe, ba uvědomuje si a vnímá i věci drobné a nenápadné zvlášť ostře právě proto, že se mu u nich neodbytně vnucuje přídomek „poslední“. Tyto pozdní zážitky a úvahy se odvíjejí v desítkách krátkých textů prozaických i básnických, v nichž se střídají nejrůznější, často groteskně zcizené náměty a nápady osobní, literární i politické (včetně „mámy“ Merkelové), které však při pozornějším čtení vytvářejí rafinovaně propojenou motivickou síť a celostnou kompozici. Základní polohou tohoto loučení není sentimentální nářek, nýbrž originální spojení elegičnosti s humorem — někdy dost černým — a sebeironií, ale také mužná vyrovnanost tváří v tvář neodvratné „konečnosti“.

Integrální součástí knihy jsou autorovy vlastní, s texty podstatně související, ne pouze ilustrující grafiky jako další doklad toho, že projev slovesný a výtvarný představovaly u Güntera Grasse dvě rovnomocné složky jeho umělecké osobnosti.