Oba jsme svůj zrak soustředili na tu rychle slábnoucí, naoranžovělou kouli , sestupující k hladině oceánu, jež nám odvážně odhalovala svou další cestu. Na druhou stranu světa. Chtěla jsem ten zázrak chytit a nepustit. Toužila jsem z toho okamžiku neztratit jedinou vteřinu, nezapomenout jediný dotyk a dokázat nemožné, tak moc ho nemilovat… Něco jako zemská přitažlivost. Něco jako střela, která vás sice zasáhne, ale jinak nezraní. Najednou jsem viděla jen jeho, a i když byl ode mne dobrých deset patnáct metrů, nedokázala jsem uhnout pohledem. Čas, prostor i lidé kolem nás přestávali existovat! Tam venku, strašně moc daleko, kam jsem nechtěla ani dohlédnout, byly životy nás dvou tak moc odlišné, až mi to bralo dech. Ale tady, mezi námi třemi, se prolínaly všechny části světa, všechna náboženství, všechny rasy, živoucí naděje i beznaděje. Skryť popis