Hodnota Lustigových povídek spočívá i v tom, že i v terezínském ghettu, v lágrech evokují každodennost, že uprostřed utrpení a lidských tragédií dokázaly zachytit žízeň po životě, nezničitelný zázrak života, a právě toto sdělení propůjčuje autorovu zážitku holocaustu neskutečnou sílu. Jako by svými povídkami Lustig říkal: život je všude - tato deviza se náhodou ve stejném čase programově objevila v názvu rukopisného sborníku, v němž se sešli Kolář se Škvoreckým, Hiršal s Julišem, Zábrana s Havlem. Uprostřed padesátých let byl ve vzduchu společný životní pocit, třeba pramenil z nestejné zkušenosti - pohlédneme-li za hranice, nejpopulárněji se formoval v neorealismu, nikoli náhodou také zhruba deset let po válce. I Arnošt Lustig vydal svědectví, když dozrál a pochopil, že ho může nejpravdivěji zprostředkovat jenom s odstupem a jenom psaním, jež mu poskytuje svobodu dostat se skutečnosti pod povrch a sdělit pravdu o základních hodnotách života, o jeho étosu. Proto není jeho dílo nikdy hotové, v každém novém vydání je doplňuje o nové detaily a obsahy, aby bylo co nejpravdivější. Aby v podtextu dokázalo varovat před ideologií nenávisti, jež přesvědčivě nezobrazena by byla stěží pochopitelná, a tragedie by se mohla kdykoli znovu opakovat. Skryť popis