„Krátké druhé století“, tedy éra pěti „dobrých císařů“ od Nervy po Marka Aurelia (96-180), představuje cosi jako římský biedermeier. Říše je „hotova“ a stabilizována, kultura se obrací k soukromému životu a k idealizované minulosti. Athény, dávno politicky bezvýznamné, se stávají hlavním městem vzdělanosti, antickým Oxfordem. Římští žáci jezdí za řeckými profesory. Kultura těchto žáků a profesorů, „druhá sofistika“, nevytváří velké filosofické koncepty. Zabývá se praktickou etikou, vzpomínáním na zlatý věk Athén – a jazykem a stylem.

Svazek přináší dvojí literární svědectví o této epoše. První je výbor z Attických nocí Aula Gellia, jednoho z oněch římských studentů. Gellius si vypisuje poznatky o klasické kultuře i zážitky ze života akademického i studentského. Zobrazuje komunitu, která se nestará o „velké dějiny“, ale raduje se z poznávání a ze čtení starých textů. Gelliův obraz této athénské komunity ovlivnil pak evropský humanismus, zvláště éru Erasmovu a Rabelaisovu, důvěřující v sílu literárního vzdělání přivést lidstvo na lepší cesty.

Druhým svědectvím je výbor z listů mladičkého prince Marka Aurelia, který má daleko do pozdějšího stoického myslitele Hovorů k sobě. Mladý Marcus Aurelius a rétor Marcus Fronto, učitel princův (i učitel Aula Gellia), si píší o každodenních zážitcích i o jazyce a literatuře, o vášni poznávat – i o vášni vzájemné. Hrají spolu totiž literární hru na erotickou dvojici ve stylu Platónových dialogů. Tak se žije „po Athénách“.