Historik Martin Kučera řeší v této monografii jednu ze základních otázek výzkumu národních dějin, totiž otázku dějin kultury, která podle jeho názoru v české vědecké literatuře dosud není adekvátně zpracována. Po obsáhlé první kapitole věnované metodologickým východiskům, jež autor nachází v synkrezi několika teoretických postupů (především strukturalismu a metodologie fenomenologické a sémiotické) sledují další kapitoly vývoj od kultury tzv. národního obrození až po nástup první avantgardy (expresionismu, kubismu aj.) před vypuknutím první světové války. Výklad je jednak historický, jednak teoretický (diachronní a synchronní), a soustředí se především na zrod avantgard jako nového paradigmatického rámce, k němuž kulturní paradigma 19. století, počínaje romantikou, tvořilo přípravu. Poslední, 6. kapitola konstituuje na základě dosažených výsledků filozofii dějin kultury jako obor. Historik Martin Kučera řeší v této monografii jednu ze základních otázek výzkumu národních dějin, totiž otázku dějin kultury, která podle jeho názoru v české vědecké literatuře dosud není adekvátně zpracována. Po obsáhlé první kapitole věnované metodologickým východiskům, jež autor nachází v synkrezi několika teoretických postupů (především strukturalismu a metodologie fenomenologické a sémiotické) sledují další kapitoly vývoj od kultury tzv. národního obrození až po nástup první avantgardy (expresionismu, kubismu aj.) před vypuknutím první světové války. Výklad je jednak historický, jednak teoretický (diachronní a synchronní), a soustředí se především na zrod avantgard jako nového paradigmatického rámce, k němuž kulturní paradigma 19. století, počínaje romantikou, tvořilo přípravu. Poslední, 6. kapitola konstituuje na základě dosažených výsledků filozofii dějin kultury jako obor. Historik Martin Kučera řeší v této monografii jednu ze základních otázek výzkumu národních dějin, totiž otázku dějin kultury, která podle jeho názoru v české vědecké literatuře dosud není adekvátně zpracována. Po obsáhlé první kapitole věnované metodologickým východiskům, jež autor nachází v synkrezi několika teoretických postupů (především strukturalismu a metodologie fenomenologické a sémiotické) sledují další kapitoly vývoj od kultury tzv. národního obrození až po nástup první avantgardy (expresionismu, kubismu aj.) před vypuknutím první světové války. Výklad je jednak historický, jednak teoretický (diachronní a synchronní), a soustředí se především na zrod avantgard jako nového paradigmatického rámce, k němuž kulturní paradigma 19. století, počínaje romantikou, tvořilo přípravu. Poslední, 6. kapitola konstituuje na základě dosažených výsledků filozofii dějin kultury jako obor.