Život kněze a litoměřického biskupa Antona Aloise Webera je jedním z výrazných osudů v pohnutém příběhu česko-německých vztahů 20. století. Weber vyšel z pevného rodinného zázemí, dorozuměl se německy i česky a žil hlubokým duchovním životem. I díky tomu se ve své funkci ubránil jedu národnostní intolerance.
Jako biskup podporoval všechny pozitivní snahy, které směřovaly k náboženskému a kulturnímu dobru věřících litoměřické diecéze. Po roce 1945, v době „vymknuté z kloubů“, žádal, aby se zachovávaly principy lásky, milosrdenství a odpuštění. Byl prototypem „dobrého pastýře“, osvědčil se v těžké době, jež prověřila pevnost charakterů i společenských názorů.
Díky Antonu Weberovi můžeme i my přijmout poslání obnovovat duchovní tvář severních Čech. I my můžeme přispívat k porozumění mezi Čechy a Němci a překonávat tak přehrady zbudované v minulosti.

Josef Rabas (1908–2003) se s A. A. Weberem poprvé setkal na konci svých teologických studií v Římě. Na kněze byl vysvěcen v létě 1934, po krátkém kaplanování v Postoloprtech se v roce 1937 stal sekretářem biskupa Webera. V roce 1946 odešel spolu s dalšími vysídlenými Němci do freiburské arcidiecéze. Nejprve působil jako učitel náboženství (Ansbach, Bayreuth), později se stal řádným profesorem pastorální teologie na univerzitě ve Würzburgu. Nikdy se nepřestal zajímat o problematiku odsunutých Němců ani o situaci církve v Československu. V letech 1976–1991 vedl Pracovní a kontaktní centrum Ackermann-Gemeinde v Římě. Litoměřické diecézi pomáhal nezištně i po r. 1989. V září 1998 byl jmenován čestným kanovníkem litoměřické katedrální kapituly. Skryť popis