Kniha se věnuje vztahům zahraničních majitelů půdy a československého státu v období mezi oběma světovými válkami. Protože cizinci povětšinou šlechtického původu vlastnili v Československu po první světové válce zhruba pětinu veškeré půdy, šlo o skupinu, se kterou bylo třeba počítat při provádění pozemkové reformy. Autoři odpovídají na otázku, do jaké míry se snaha o omezení velkostatků promítala do bilaterálních vztahů Československa s vybranými státy (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Velká Británie a Francie) a jak konkrétně byla reforma realizována. Uvádějí důvody, proč jí byly velkostatky vlastněné zahraničními osobami až na výjimky zasaženy poměrně mírně a dále objasňují nezanedbatelné rozdíly v zacházení s majiteli s různou státní příslušností. Skryť popis