Letos v dubnu uplyne 155 let, kdy se v malém městečku nedaleko Prahy narodil Viktor Oliva – malíř, designér, ilustrátor a afišista, jehož uměnovědná literatura poměrně dlouho a poněkud neprávem přehlížela. Když v devadesátých letech 19. století nastoupil na uměleckou scénu, čekalo naň však bezmála čtvrt století usilovné práce, spojené především s uměním všedního dne. Stejně jako mnozí další z generace devadesátých let (Marold, Mucha, Mašek aj.), prošel i Oliva Mnichovem a Paříží, odkud do Čech přinášel nejen nové umělecké podněty, ale i zálibu v kavárenské zahálce. A právě okolo umělecké bohémy, světů módy a inteligentní zábavy se i v Praze po vzoru evropských metropolí vytvářela velkoměstská vizuální kultura, jíž byl náš umělec nedílnou součástí. Pracoval pro slavné pražské nakladatelské domy, téměř dvacet let redigoval obrazovou část časopisu Zlatá Praha, vytvářel reklamní plakáty, jež snesly srovnání s nejmodernější francouzskou produkcí a jeho ilustracemi hýřily nejen literární tituly českých a zahraničních spisovatelů, ale i nejkvalitnější dobová periodika. Přátelství, která jej spojovala s pražskými vydavateli a českými literáty, podněcovala obrodu knižní kultury a vznik tzv. krásné knihy. Nezalekl se však ani větší plochy a jeho přínos spatřujeme i v zakázkách dekorativního charakteru. Vlastně tak trochu bezděčně formoval a kultivoval české uměnímilovné publikum konce století. Viktor Oliva svým rozsáhlým uměleckým záběrem, stejně jako stylovou rozmanitostí tvorby, beze zbytku naplňuje představu umělce individuálních secesních devadesátých let a je proto načase, aby se jeho jméno přestalo vznášet v zelenavém absintovém oparu a zaslouženě nabylo jasných kontur.