Po řadě alb zhudebněné poezie natočil Vladimír Veit, jeden z členů bývalého sdružení písničkářů Šafrán, třiadvacet svých nových písní. Zdá se, jako by se autorovi podařilo nemožné: na chvíli zastavit čas. Umíme to ještě? Písně nám v tom pomohou, ale jak dlouho bude ta vzácná chvíle trvat, záleží jen na nás. Písničkář záměrně nehledá nový zvuk, nechce být obsahově převratný, výstřední nebo mrazivě aktuální. Album přináší typického Veita s jeho písněmi o láskách, ženách, lidských vztazích, též o kočkách a psech. Veskrze intimní a tichá poezie všedních dnů na desce plné nenápadných, ale dobře zapamatovatelných melodií svým ztvárněním i obsahem navazuje na šedesátá léta, kdy se rodilo to nejlepší z českého městského písničkářství. S přáním dobrého poslechu nám Vladimír Veit nabízí potřebnou oddechovou pauzu k načerpání dalších sil. Radostné vzpomínky se přidají, snění není vyloučeno. OBSAH: 1. Starou alejí 2. Zase jsem v sobě zaslechl hudbu 3. Půjdu si koupit trochu štěstí 4. S Markem Twainem 5. Je jedno místo 6. Jede vláček 7. Hledám svoje sny 8. Stojím před velkou knihovnou 9. Chtěl bych 10. Jseš moje hvězda ranní 11. Modlím se 12. Běží pejsek po ulici 13. Kočičí 14. O Praze a dívce v modrých punčocháčích 15. Není to krásný? 16. Alice 17. Tak jako v každém kameni 18. Před pár dny 19. Nokturno 20. Lysohlávky 21. Tam za tou duhou 22. Když přichází den 23. Zdálo se mi