Kniha ... celé to hnízdo musí hořet! je o nevyhnutelném konci celé předchozí koexistence Čechů s Němci - respektive o jejím skutečném finále v květnu roku 1945, které se přirozeně stalo fantómem za každého pozdějšího režimu u nás. Jinak řečeno, je o neveselém, tragickém, přitom ale naprosto neodvratném zakončení osmi století společného života obou těchto národů, jenž sice začal racionálně a účelově, pokračoval dlouho k relativní obapolné spokojenosti, skončil ale v krvi, zlu a vzájemném, jen těžko odpustitelném násilí.
Tato kniha je však především velmi zajímavým pokusem popsat a vysvětlit tento dějinný zápas tentokrát z pozice těch, kteří jej prohráli. A vylíčit toto impozantní drama v poměrně širokém plánu prostřednictvím dílčích epizod - navíc seřazených za sebou tak, aby čtenáře provedly pražským, respektive českým květnovým povstáním poněkud jinak, než býval až dosud zvyklý. To ovšem nikoli proto, aby byli "naši" a konečně i říšští Němci buď lacině adorováni, anebo (jak bývá v našich krajích bohužel běžné) aby byli a priori pomlouváni, tupeni a odsuzováni. Naopak proto, aby byli zejména českému čtenáři konečně představeni historicky co možná nejpřesněji, s nezbytným objektivním nadhledem a bez principiálních averzí. Tedy tak, aby mohl motivy jejich počínání zejména v květnu pětačtyřicátého roku když už ne přijmout, tedy alespoň pochopit.
Imperativní název knihy sice opravdu je autentickou větou z německého rozkazu, podle něhož měla být Praha totálně zničena. Uvažovali tak ale všichni Němci v Čechách? Skutečně za sebou v této tehdy stále ještě i jejich vlasti chtěli nechat hřbitovy mrtvých, moře trosek a spálenou zemi? Anebo jim šlo mnohem spíš "jen" o volný průjezd k vlastní záchraně v novém domově, který budou teprve muset začít hledat?