Pro potomky volyňských Čechů, kteří se podobně jako původce knihy Volyň tam v dáli narodili už v Čechách, se Volyň pozvolna stala zaklínadlem, jak přiznává Jiří Olič, „pohádkovým slůvkem“ otevírající vstup do neobvyklého světa, který si dlouho uchovával – a někde po téměř sedmdesáti letech dosud uchovává – zvláštní vůni a ráz přeneseného volyňského domova projevující se nejen ve víře nebo zděděných obyčejích, ve slovech nebo slovních spojeních, ale třeba také ve zvláštnostech kuchyně.

Knihu tvoří šest rozhovorů s žijícími volyňskými rodáky nebo potomky volyňských Čechů, kteří svým dílem přispěli k obohacení české kultury. S malířem Rostislavem Zárybnickým, s fotografem Bohdanem Holomíčkem, s teologem Milanem Balabánem, s básníkem a esejistou Jiřím Oličem, s divadelním režisérem Andrejem Krobem a s koreanistkou Miriam Löwensteinovou o životě a díle její matky, spisovatelky Marie Stryjové. Rozhovory doprovázejí a doplňují příběhy svědčící často také o tom, že Volyň byla ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století součástí „krvavých zemí“, o nichž píše současný americký historik Timothy Snyder ve své stejnojmenné knize. I z tohoto důvodu lidé jako Anna Butová, Ludmila Rambousková, Anna Umlaufová, Miroslav Němec, Viktor Haken nebo Jaromíra Němcová Ničová, nedokáží o Volyni hovořit jen jako o něčem, co mají za sebou, ale jako o něčem, co si jako živý nerv nesou v sobě.