Na popis jako slohový úkol ve škole možná leckdo nevzpomíná rád. Přesto nejspíš nepopře, že jej často potřebujeme i v každodenních hovorech. Málokdo z nás si ovšem uvědomuje, jak vlastně běžně popisujeme a jak velkou roli při tom hrají okolnosti komunikace.
Sondu do všednodenní řeči i námět k sebereflexi nabízí studie Jany Hoffmannové o „nepřítomném popisu“. Lingvistika je přitom jen jedním z oborů zastoupených v této publikaci: nad společným tématem se sešli zástupci nejrůznějších disciplín a teorií – analytické filozofie a teorie fikcionality, lingvistiky a literární historie, teorie literatury a poetiky, dějin umění a teorie intermediality. Nad tím, do jaké míry je přípustné přenášet komunikační funkce popisu do rozumění světu literárního díla, se z pozice teorie fikčních světů zamýšlí Petr Koťátko. Žádný čtenář patrně nepochybuje o tom, že vyprávění má vždy svého více či méně zřejmého vypravěče. Ovšem zda se popis může chlubit svým „deskriptorem“, je třeba se teprve přesvědčit (v české próze ověřuje Stanislava Fedrová), podobně jako o tom, nakolik se dají popisné formy uplatnit coby nástroj poetiky: ať už historické (jak v interpretaci Gautierova Kapitána Fracasse ukazuje Zdeněk Hrbata) nebo intermediální (temporální principy i náladový půvab básnické ekfráze zkoumá Emma Tornborgová).
Vychází v české a anglické jazykové verzi. Skryť popis