Přestože Jan Duns Scotus, myslitel sklonku vrcholné scholastiky, nepochybně patří mezi nejvýznamnější filosofy západní tradice a svým historickým vlivem převyšuje i samotného Tomáše Akvinského, těší se jeho odkaz ve srovnání s Tomášem podstatně menšímu zájmu jak historiků filosofie, tak systematických filosofů; přičemž o českém prostředí to platí dvojnásob. Monografie Scire Deum esse navazuje na průkopnickou práci S. Sousedíka a věnuje se výkladu samotného jádra Scotova filosofického odkazu - totiž jeho koncepci metafyziky jakožto aristotelské vědy, která zkoumáním povahy jsoucna jakožto jsoucna a jeho transcendentálních vlastností odkrývá metafyzickou nutnost existence Boží. Inspirován anselmovským programem víry hledající nahlédnutí totiž Scotus, zbožný františkán, chce nejen věřit, ale v pravém slova smyslu vědět, že Bůh je; a realizací tohoto vědění je pro něj metafyzika jakožto věda o jsoucnu. Scotus ukazuje, že podmínkou samotné možnosti jsoucna vůbec je skutečná existence alespoň jednoho jsoucna - jsoucna, o němž lze dokázat nejenom jeho trojí prvenství v řádu účinné kauzality, finální kauzality a esenciální dokonalosti, ale i další božské atributy, z nichž nejdůležitějším je nekonečnost. Scotův důkaz existence Boží je tudíž v posledku metafyzickou výpovědí o povaze jsoucna jako takového; zároveň však dosvědčuje epistemickou pravdu o transcendentálním dosahu lidského poznání, o schopnosti našich z konečných jsoucen vzatých pojmů vypovídat o Nekonečném. Skryť popis