Příležitostná poezie byla v české literatuře první poloviny 19. století rozšířeným jevem, který zasahoval jak do literárního dění, tak do společenského života utvářející se národní komunity. „V bezpočtu gratulačních i smutečních textů, veršovaných proslovů na uvítanou i na rozloučenou nebo básní, jejichž prostřednictvím autoři vyslovovali loajalitu politicky i společensky vlivným osobám, byla tato tvorba především odrazem i projevem dobových společenských zvyklostí a stereotypů,“ píše autorka v Úvodu. Podoba díla, zejména míra jeho okázalosti i originality, vycházela z napětí mezi striktně danými pravidly žánru a osobní výpovědí, formovanou vztahem autora k adresátovi textu. Hranice mezi tvůrčí literární prací a pouhým projevem zdvořilosti či povinné loajality byla proto velmi křehká. První polovina 19. století, zvláště jeho první dvě desetiletí, byla „zlatou érou“ příležitostné poezie. Potom však ustálenost provedení a stále se opakující nápodoba vedly k obsahovému vyprázdnění těchto textů a k jejich postupnému přesunu ze sféry literatury do oblasti dobové etikety. A později, s dozníváním ještě v první polovině století dvacátého, tato forma společenské zdvořilosti zanikla. Kniha hledá skutečné místo příležitostné poezie v dobové básnické tvorbě, zachycuje její možnosti, ale i limity.