V padesátých letech 20. století se architekti museli podřídit nekompromisním dogmatickým požadavkům, aby jejich stavby naplňovaly pokrokové kulturní dědictví, socialistické obsahem, národní formou, s důrazem na umělecké mistrovství, pravdivost, vysokou ideovost a stranickost. Architektura měla být výrazem revolučního přetváření světa, budovatelského elánu a optimismu socialistického člověka.

Nikoli architekti, nýbrž politicko-ideologičtí aktivisté byli těmi, kdož prosazovali historizující architektonický sloh, který se měl stát jedním z nejdůležitějších nástrojů politické propagandy stalinistického režimu v Sovětském svazu a rovněž ve všech zemích, jím mocensky i ideologicky ovládaných. Při své koncepční práci tak byli architekti podrobeni stálému ideologickému dozoru a nátlaku a jejich formální výkony se posuzovaly především z hledisek hodnoty ideového obsahu. Ta však byla definována příliš obecně, a proto v tvorbě architektů panovaly stálé pochybnosti o ideové správnosti jejich projektů - a "ideovost" projektu byla zároveň interpretována jako výraz třídního postoje architekta a jeho politické angažovanosti. To vše pak vytvářelo všeprostupující atmosféru nejistoty a strachu, z níž nebylo úniku.
Práce historika a teoretika architektury, vysokoškolského pedagoga a překladatele Pavla Halíka (30. 6. 1935 - 21. 6. 2021) se zabývá poměrně krátkým obdobím první poloviny padesátých let, později eufemisticky nazývaným obdobím deformací a kultu osobnosti, a absurdní situací, v níž se tehdy ocitla většina architektů bývalé avantgardy (jíž se v padesátých letech dostalo nejtvrdšího odsouzení - a to i ze strany samotných představitelů avantgardy, tedy funkcionalismu a konstruktivismu), když se jim začal násilně vnucovat sovětský vzor a metoda socialistického realismu. Aby bylo možné této situaci porozumět a pochopit nepochopitelné jednání jejích protagonistů, zabývá se Halík zejména sférou, ve které se odehrávalo stalinistické drama především: sférou verbálních projevů a rituálních textů. Oproti nim vlastní architektonická produkce, označovaná jako architektura socialistického realismu, byla vcelku nevinná a nejsou na ní tolik zjevné stopy teroru, jenž tehdy ovládal a deformoval mysli lidí.