Problematika lenních vztahů se v posledních letech opětovně těší pozornosti dějepisného bádání. Kniha se v první části věnuje rozboru latinské terminologie spjaté s lenním institutem, jež je dochována v listinném materiálu i narativních pramenech saské provenience z období cca 10–14. století. Rekonstrukce významového pole slouží k postižení jevů, jež současníci s daným pojmoslovím, a potažmo tedy s lenním institutem spojovali. Analýza vychází primárně z pramenů širšího regionu, který vymezuje pětice biskupství – Míšeň, Naumburg, Hildesheim, Halberstadt a Merseburg. V této oblasti došlo k sepsání právního zrcadla, jež výrazným způsobem ovlivňuje vnímání lenního institutu odbornou literaturou – tzv. Saského zrcadla (Sachsenspiegel). Rozbor především diplomatických pramenů by měl poskytnout vhodný korektiv k „teoretizujícímu“ textu zrcadla i pohled na praktickou podobu lenního institutu a jeho případný vývoj. Míra reflexe Sachsenspiegelu v listinném materiálu z teritoria, kde autor zrcadla (Eike von Repgow) působil, může navíc naznačit, nakolik je vlastně zrcadlo vhodným nástrojem k interpretaci dalších pramenů. Druhá část knihy se věnuje českému prostředí. Shrnuje diskusi k problematice beneficiárního (lenního) zřízení, přináší rozbor latinské terminologie a výsledky dosažené v předchozí části práce zasazuje do kontextu s výpovědí domácích pramenů.