Poezie, která vás dostane na kolena svojí ironií, bolestí, pravdou i tehdy vylhanými, bezobsažnými slůvky a skutečnostmi, s nimiž jsme se již dávno smířili...! Verše, které přesně s odstupem dvaceti let popisují formou čtyřiceti samostatných bezejmenných básní dobu listopadu 1989. Sbírka, jaká se na českém trhu ještě neobjevila a kterou mohl napsat jen jeden autor, Pavel J. Hejátko. Básník, který dvěma verši dokáže vyjádřit pocity i náladu doby, která byla tak euforická a současně tak melodramatická a vše přesně zaznamenat, jako stenografický záznam do pár trefně mířených pocitů a nálad. Básně, jejichž síla je tak neuvěřitelná, již jen proto, že se v jejich obsahu najde vlastně každý, kdo zde v těchto chvílích byl! Hejátko jako pravý mistr sarkasmu, který nemá mezi současnými básníky rovnocenného rivala, se po dvaceti letech vyjádřil k sametu, ze kterého se pomalu, ale jistě stal pro řadu lidí plyš...Každá z básní pojednává o přímé, či nepřímé fikci, jichž byla ona doba plná a která básníka donutila zpracovat své postřehy s takovou přesností, až z toho mrazí...! V prachu dvaceti let je sbírka, která nesmí chybět nikomu, kdo miluje poezii, která při čtení bolí a vhání slzy do očí a na druhou stranu, která dává svým způsobem rozhřešení a naději...! Jde o poezii, která naprosto detailně popisuje, co se zde dělo a jak vše dopadlo! Je to básnická výpověď(svědectví), jež nebyla dodnes básnicky nikterak zpracována...!